Přátelství
Víte, vždycky jsem si myslela, že mám spoustu kamarádů a nejlepších kamarádů. V poslední době ale zjišťuji, že jsem ty pravé ještě nepotkala. Ačkoli po těchto prázdninách už můžu říct, že asi ano. Všichni v mém okolí si neustále na něco hrají. Předstírají přátelství pro vlastní zisk a pak mě jen pomlouvají. Použila jsem slovo pomlouvají z toho důvodu, že to pomluvy opravdu jsou. Většina věcí, které o mně šíří ani nejsou pravdivé. To je to, co mě mrzí. Proč si někdo vymýšlí lži o někom, kdo mu nic neudělal a pak je ještě šíří dál? Co z toho mají? Pocit nadřazenosti nad daným člověkem? Myslí si, že když ho shodí, oni se dostanou na jeho místo a ukradnou mu přátele? Přiznávám, že jsem o ně nebojovala, ale kdo by bojoval, když už je šance na výhru mizivá. Měla jsem bojovat, bylo by to správné, ale byl by zázrak, kdyby se prokázala pravda a zázraky se dějí jen ve filmech.
Nemůžu se pořád zahazovat s lidmi, kteří uvěří pomluvě a raději se postaví na stranu člověka, který je vymyslel a rozšířil. Musím se scházet s lidmi, kteří jsou se mnou rádi, ne jenom z donucené blízkosti bydliště nebo třídy ve škole. Ti praví přátelé existují, jenom je nepotkáte na obyčejném místě, jako je škola, ale třeba na letní brigádě, kdy je budete obsluhovat. Ještě jsem nepotkala člověka, se kterým bych se mohla bavit tak smysluplně o takových kravinách. Je to neuvěřitelné, ale po letošních prázdninách mám přátele, kterých si opravdu vážím a nebojím se jim říct, co si myslím, protože vím, že mě za to nebudou soudit, případně se neurazí, když je upozorním na něco o nich. Přátelé, kvůli kterým pojedu sto kilometrů, jen abych s nimi strávila čtyři hodiny. Přátele, kteří se mnou půjdou do zoo a užijí si to se mnou stejně, jako si to užívají malé děti. Přátele, kteří pojedou vláčkem, jen aby dostali náramek na ruku, který stejně nakonec nedostali, ale i tak. Toto jsou praví přátelé. Toto jsou přátelé, pro které stojí za to bojovat.